Smetanova Libuše

O vzniku Libuše

Já nepadělám slovutného skladatele žádného, já se jen podivuji velikosti jejich a vše předjímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění a především pravdivé. Vy to už dávno u mne znáte, ale jiní to nevědí a myslí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat se Smetanismem, jen když ten sloh je poctivý! U mne rozhoduje libreto o slohu hudby.
Bedřich Smetana

Idea na operu s námětem z mýtů o počátku českých dějin, kněžně Libuši a Přemyslu Oráči jako zakladatelích panovnického rodu Přemyslovců, vzešla od Josefa Wenziga (1807–1876), významného pedagoga a zastánce rovnoprávnosti českého jazyka ve školství habsburské monarchie. Wenzig byl také literárně činný a patřil k podporovatelům mladých českých skladatelů. Psal pro ně libreta, převážně na náměty z české historie. S Bedřichem Smetanou (1824–1884) se pracovně prvně setkal nad operou Dalibor, k níž také napsal libreto. Paradoxně ač velký podporovatel českého jazyka sám nepovažoval svou znalost češtiny za tak dobrou, aby ji používal ve svých dílech a to se týkalo i operních libret. Dalibor byl tedy napsán německy, Smetana ovšem komponovat na německý text odmítal a Wenzigova libreta se ujal překladatel Ervin Špindler.
                Ještě v době práce na Daliborovi, roku 1866, přinesl Wenzig, nadšený vznikající operou, Smetanovi nové libreto – Libuši. Volba námětu byla celkem logická, jak vzhledem k Wenzigově oblibě historických námětů, tak protože pověst o Libuši byla v 19. století dosti frekventovaná v literatuře i na divadle. Smetanova Libuše však není prvním operním zpracováním. Již roku 1734 se v Praze hrála opera Antonia Denziho Praga nascente da Libussa e Primislavo, děj měl ale s mýtem, jak jej známe, jen málo společného. Dalším operním pokusem byla zpěvohra Libušin sňatek Františka Škroupa na libreto básníka Josefa Krasoslava Chmelenského z roku 1835. Na scénu se dílo dostalo až patnáct let po svém vzniku, když jej 1850 Stavovské divadlo uvedlo v revidovaném znění. 
                Východiskem pro Wenzigovo libreto se stala středověká Kosmova kronika a Rukopis zelenohorský anebo Libušin soud, text, který byl údajně objeven roku 1817 na zámku Zelená Hora. Vydával se za středověkou literární památku; dnes převažuje názor, že se jedná o falzifikát. Rukopis zelenohorský obsahuje závěr písně Sněmy a fragment Libušina soudu s námětem sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po jejich zemřelém otci Klenovici. Chrudoš si podle německého prvorozeneckého práva nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě: bratři se mají podle českého práva rozdělit na polovic. Nato se Chrudoš rozhněvá a kněžnu nařkne: "Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne!" Poté se Libuše vzdává svých soudních pravomocí a vyzývá sněm k volbě vladaře. Zde ovšem báseň končí. Text Rukopisu Wenzig v 1. jednání Libuše na některých místech i přímo cituje. Nejoriginálnější částí libreta je slavná scéna proroctví Libušina, kdy se před zraky kněžny nadané věšteckým darem objevují slavné postavy českých dějin od knížete Břetislava až po Jiřího z Poděbrad.
                Smetanu libreto zaujalo, ale během práce na Daliborovi  jej odložil stranou. Přestože se v České včele objevila na podzim 1866 zpráva, že Smetana pracuje spolu s Daliborem i na Libuši, novou operou se začal zabývat až o čtyři roky později, 1870, v době, kdy se zdálo, že dojde ke korunovaci habsburského císaře na českého krále a naše země tak získá oficiální uznání v rámci monarchie.   Opět bylo třeba řešit překlad německého libreta, kterého se ujal osvědčený Ervin Špindler. Smetana dokončil práci na Libuši v listopadu 1872, z plánů na korunovaci však sešlo a skladatel, jenž vždy vnímal toto své dílo jako mimořádný počin určený pouze k význačným událostem, uložil operu do šuplíku. V průběhu dalších let měla veřejnost možnost slyšet na koncertech předehru či zpěv Přemysla z 2. dějství, ale k uvedení celé opery se začalo schylovat až ve chvíli, kdy se blížilo dokončení stavby Národního divadla. Právě na jeho otevření Smetana teď se svou Libuší myslel. Sbor pro postavení Národního divadla vypsal soutěž na jednu vážnou a jednu komickou operu a Smetana do ní v září 1879 poslal Libuši, která v lednu 1881 skutečně získala první cenu.
                Stavba Národního divadla se blížila ku konci a v Praze se připravovala ještě jedna významná událost – svatba korunního prince Rudolfa. Měla proběhnout v březnu 1881 a v rámci oslav se začalo chystat i uvedení Libuše. Počátkem roku Smetana svolil k vydání partitury, aby mohlo začít nastudování a kapelníku A. Čechovi poslal lístek s řadou pokynů:
"Čas k nastudování Libuše je již největší, protože se opera liší od dosud zvyklých na jevišti českém a tedy větší obětavosti se strany pánů účinkujících a trpělivosti z vaší strany vyžaduje. Proto Vás, příteli, prosím, byste hned při zkouškách klavírních všem ctěným dámám a pánům ve jménu mém ráz a styl mé opery v krátkosti a v tom smyslu vyložil, že zpěvák se musí takřka všech pouze operistických manýrů, jako jsou: zpívat před lampami tam na obecenstvo, myslet na: Abgänge, Kronen, Applaus po větě aneb vyvolávání mezi scénou atd. – odříci, takřka sebe zapřít. Ačkoliv je v té opeře melodických a lyrických momentů pro každého dost a dost, přece musí každý býti víc dramatickým umělcem než koncertantním zpěvákem. (…)"
                Na jaře se však termín císařské svatby odložil a Smetana si v dopise kapelníku Čechovi povzdechl:  "Mně se zdá, že se provozování Libuše více nedočkám."
                Vytoužený okamžik přišel 11. června 1881, kdy se v nedokončené budově Národního divadla odehrálo slavnostní představení v rámci oslav svatby korunního prince Rudolfa. Opera byla přijata nadšeně, i když zaznívaly výtky proti jazyku libreta a přání zkrátit dlouhé dílo na délku obvyklou. Smetana se tentokrát nedočkal obvinění z kopírování Wagnera, naopak referáty se nesly v podobném duchu jako tento od Emanuela Chvály: "Nám samotným přirostla opera tato celou svou hudbou k srdci. Bohatosti její hudební vynalézavosti, lesku její instrumentace, duchaplné její karakteristice, její hlouboce citu v lyrických a smělosti a vznešenosti koncepce v dramatických momentech; tomu všemu oddáváme se s rozkoší, která vnímavosti naši nikde nedává zaniknouti."
                Národní divadlo mělo být dokončeno a řádně otevřeno až na podzim, řada Smetanových nepřátel však začala zpochybňovat otevření Libuší s argumentem, že vítězství v soutěži bylo učiněno zadost již červnovým uvedením a prosazovala Dvořákova Dimitrije, na němž však skladatel teprve pracoval. 12. srpna došlo k požáru, kterému padla za oběť měděná kopule, hlediště a jeviště divadla. Celonárodní sbírka umožnila opravit vyhořelou budovu a 18. listopadu 1883 se tak definitivně za zvuků Smetanovy Libuše poprvé zvedla opona Národního divadla. Na jeho repertoáru už zůstala a postupně se změnila z repertoárového kusu v dílo náležející jen těm nejvýznamnějším okamžikům, jak si to Smetana přál.