Mýtus Libuše

Mýtus o kněžně Libuši a počátku rodu Přemyslovců

Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.
Staré pověsti české

                Zřejmě nejstarší zachycení pověsti o Libuši a Přemyslovi nalezneme v Kristiánově legendě, která bývá datována zhruba do 10. století. Příběh zde nezachází do podrobností a Libuše nemá ani jméno, je jen pannou hadačkou, na kterou se obrátili o radu a provdali ji za Přemysla zvoleného vládcem Čechů.  
Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona., bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu. A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.
Kristiánova legenda
                Dalším dílem, které mýtus zaznamenalo, je Kosmova Kronika českáChronica Boemorum. Jde o nejstarší kroniku týkající se dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmasděkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125. Příběh o Libuši je součástí první knihy, která dění od zachycuje příchod Čechů a dobu vlády Kroka a jeho dcery Libuše. Muži ovšem nebyli spokojeni a vše vyvrcholilo při sporu dvou sousedů o pomezní pole. Kněžna spor rozsoudila, ten, kdo však prohrál, zvolal: Ó křivda, mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli. Víme zajisté, že žena ať stojí neb na stolci sedí, málo má rozumu, a tím méně, když na poduškách leží. Víme zajisté, že všechny ženské mají dlouhé vlasy, ale krátké rozumy. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce a mužské vlády a na nás doléhají ženská práva!
                Kněžna tedy svolila, že se provdá za muže sněmem jí vybraného, avšak lid svůj varovala, že se práva svobody vzdává a bude marně litovat, neboť snadné jest knížete dosaditi, ale nesnadné dosazeného sesaditi.
Aj, vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází – dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli… Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…
                Také česky psaná veršovaná  Kronika tak řečeného Dalimila pocházející z počátku 14. století obsahuje část o příchodu Čechů a Libušino proroctví. Mýtus se nevytratil ani v dalších stoletích a povolání Přemysla na trůn a sňatek s Libuší je zachycen i v České kronice Václava Hájka z Libočan ze 16. století.
                Původ pověsti je třeba hledat i v kontextu evropském – mýtus o vládkyni panně obdařené věšteckými schopnostmi, velekněžce spojené s přírodními silami a bohy je dobře znám z germánských a i franckých mýtů. Přemysla Oráče si dnes spojujeme především s postavou, kterou vytvořil Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, ale představa prvního českého vládce, byť mytického jako prostého zemědělce je spíše výtvorem 19. století. Nakonec sám Kosmas jej popisuje jako muže, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje.
                Byl však Přemysl skutečně jen pouhým zemědělcem nebo je ona tak v pověsti zdůrazňovaná orba odkazem na symboliku něčeho jiného? Řada českých historiků mýtus zkoumala a snažila se najít výklad. Přestože došli k mnoha teoriím, nikdo nezpochybňuje, že Přemyslovo orání znamenalo něco jiného než prostou zemědělskou činnost. Podle některých teorií je Přemyslovo povolání na knížecí stolec vlastně reminiscencí na dávné doby počátku zemědělství v mladší době kamenné, kdy se obdělávání polí stalo základním zdrojem obživy.  Další spojují orání s vytyčováním hranic, což je archetyp objevující se i u dalších národů, ať je to starověký Romulus, který vytyčil hranice Říma pluhem, nebo německý rod Welfů, kde jejich zakladatel podle mytologie odděloval hranice zlatým pluhem. Také vyorání první jarní brázdy v panenské půdě mělo svůj magický význam a bývalo spojováno s obřadem zajišťujícím bohatou úrodu. Starověké národy dodržovaly obřad, který doprovázel začátek jarní orby v podobě „posvátného sňatku“ vybrané kněžky s knížetem a s ním spojené rituální soulože v první vyorané brázdě. Brázdu samozřejmě musel vyorat sám panovník, který se v ní spojil s ještě panenskou kněžkou či hadačkou.
Kosmova kronika česká.